http://www.prt-logar.cz

Pohledem zvenku: Průzkumná cesta filmařů Rafaje a Špačka po afghánském Lógaru

6.6.2011

Přečtěte si zážitky režiséra Radima Špačka, držitele Českého lva, ze začátku jeho cesty za českým Provinčním rekonstrukčním týmem.

Toto je popis průzkumné cesty producenta Pepé Rafaje a mě po Afghánistánu, resp. FOB Shank v provincii Logar, kde působí český Provinční rekonstrukční tým. Cílem je zjistit, za jakých podmínek by šlo natočit dokumentární film o práci českých civilních poradců i vojáků, kteří jim zajišťují ochranu.

3.6.

V pátek večer jsme se dle instrukcí majora Ryse dostavili na Letiště Kbely, odkud startoval vládní speciál do Kábulu. Dal jsem si z automatu svůj první Birell po dlouhé době (absolutní zákaz jakéhokoli alkoholu i jiných omamných látek samozřejmě respektujeme) a spolu s několika desítkami vojáků jsme prošli důkladnou kontrolou. S vojáky se přišel mile „taťkovským“ způsobem rozloučit náčelník Generálního štábu gen. Picek, pak jsme všichni nastoupili do Airbusu 319 Corporate Jet a šest hodin letěli směr Kábul.

4.6.

Z letadla jsme vystoupili na letišti vojenské základny Kaia, kde se nás hned ujali příslušníci české vojenské policie, hned nás vybavili tzv. balistikou (helma a neprůstřelná vesta), posadili do vytuněné toyoty a odvezli do centra Kábulu na českou ambasádu. Kábul vypadal skrz zatmavené okno asi tak, jak jsem si ho představoval – podobný pouliční chaos jako v Indii nebo Pakistánu, jen ještě o něco chudší, specifické domky z hlíny, tzv. kaláty, sem tam billboardy s reklamami na hi-tech produkty, které zde působí jako pěst na oko a nikde žádná bílá tvář. Vojáci působili zcela profesionálně a bylo vidět, že se ve městě dokonale orientují, jsou sehraní a nic neponechávají náhodě. Když se za námi neprodyšně zavřela brána ambasády, mohli jsme vystoupit, sundat ty těžké krámy a dát si kafíčko s panem velvyslancem. Pan Petr Pelz je sympatický muž, který nemá záviděníhodný job – nemůže si jako kolegové jít jen tak na procházku městem nebo k někomu na návštěvu, ta klaustrofobie v přísně střeženém komplexu ambasád a permanentní ohrožení visící ve vzduchu je asi ta nejtěžší část jeho práce. Po hodině jsme se rozloučili a toyota nás odvezla (samozřejmě jinou trasou) zpátky na Kaiu, kde nás zase jiní čeští vojáci vypravili na cestu americkým Herculesem na základnu Bagram. Tři hodiny jsme strávili v čekárně (naštěstí tam byla kuřárna), let pak trval přesně deset minut.

Na letišti v Bagramu se nás pro změnu ujala místní styčná důstojnice, česká kapitánka, která nás přijela vyzvednout s kolegou kapitánem, kterému právě předávala svou misi, což bylo skvělé, protože nás v rámci instruktáže povozila okolo celé základny a my se tak dozvěděli spoustu zajímavostí.

Bagram je takový stát ve státě, bývalá sovětská základna, kterou Američani rozšířili a přetvořili k obrazu svému, takže je tam spousta restaurací, kantýn, PX shopů, pošta, nemocnice a kdovíco ještě. Jen jsme se stihli rychle naobědvat v jídelně, zazněla siréna a vypukl poplach. Nevyvolalo to velkou paniku, každý se spořádaně a nijak závratným tempem přesunul do své oblasti a čekal, kdy se ozve hlášení „All clear“. Mají to tam dost často, tak jsou zvyklí a vzhledem k obrovské rozloze a počtu obyvatel (cca 30 000) každý asi spoléhá na to, že je dost nepravděpodobné, že to schytá zrovna on. Čechů je tu jen pár, kapitánka bydlí v tzv. Koaliční vesničce a my jsme byli ubytováni hned naproti v tzv. B-hutu s asi 12 palandami. Většina obyvatel této enklávy jsou Francouzi, kteří zde provozují bistro s nealkoholickým pivem, kde jsme strávili večer a strašně příjemně s nimi pokecali. Taky tam bylo několik Dánů (dokonce jeden Afghánec, který odešel do Dánska s rodiči, když mu bylo jedenáct a teď se vrátil v dánské uniformě do staré vlasti), Pákistánců nebo Jordánců. Překvapilo mě, jak zajímavě se se všemi dalo popovídat o situaci v Afghánistánu, potkal jsem dokonce i chlapíky, kteří byli před osmnácti lety v Bosně, takže jsme měli společné téma. A zatímco použití mé chabé francouzštiny bylo spíš na efekt a výrazem zdvořilosti, nakonec jsem s jedním francouzským důstojníkem skončil hovorem v chorvatštině, což už byl velký úlet i na mě. Spát jsme šli pozdě, nemohl jsem usnout a o pár desítek metrů dál několikrát během noci startovaly F-16.

5.6.

Přestože jsme ráno měli krutonástup za pět osm (v 8.20 byl showtime u check-inu), stihli jsme i snídani. Tam jsem si sice zvládl naložit míchaný vajíčka, ale normální máslo jsem si spletl s burákovým, na tu spoustu amerických produktů si nějak ne a ne zvyknout (jahodovou Fantu jsem pořád ještě neochutnal, nemám dost odvahy).

V čekárně jsme opět strávili cca tři hodiny, Amíci trochu prudili s kopií travel orderu, ale kapitánka to samozřejmě hravě vyřešila. Okolo nás se střídaly party vojáků letících do Kandaháru, Mazar-e-Sharifu nebo Kuvajtu (ti letěli domů na dovolenou), nás pak posadili do malého letadélka zn. Dash pro cca 20 lidí a cesta opět trvala krátce, ani ne půl hodiny.

Na základně Shank, naší konečné destinaci, na nás už čekala Kristýna, která má na starosti média, hned nás naložila do auta a protože bylo právě poledne, vzala nás hned na oběd. Opět podobná americká jídelna, bál jsem se, jak to tu coby vegoš přežiju - jasně, že milovníci steaků a hamburgerů tu mají vystaráno, ale já se tu taky uživím, je tu k dispozici spousta zeleniny a hlavně jalapeňos, ou jé.

Po obědě ubytování v tzv. boxovně (bývalá posilovna ve velkém stanu s boxovacím pytlem, dnes plná paland a klimatizovaná tak, že v noci trochu mrznu), seznámení s místním labyrintem B-hutů, sprch, prádelen, D-faců (jídelna), PX shopů a tak dále. Hned potom pohovor s vojenskou mluvčí Ladou o tom, co tu chceme dělat, co dělat rozhodně nesmíme a co by za jistých okolností šlo natočit. Další hovor tentokrát s šéfem civilní sekce Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) Petrem, z kterého jsme nebyli dvakrát nadšeni, ale ocenili jsme aspoň upřímnost, s kterou nás varoval před velkými překážkami a obtížemi, které nás jistojistě čekají. Dále následoval tzv. improcesing neboli „poučení o bezpečnosti práce“ – prostě jak se chovat na základně, kde přece jen platí striktní (a většinou americká) pravidla, od povinného mytí rukou v jídelně až po zákaz fotografování některých objektů či dodržování kulturních zvyklostí při případném výjezdu mimo bázi.

Už jsme toho měli plné kecky, ale ještě nás čekal „zlatý hřeb večera“ – seznámení se členy týmu v jejich meeting roomu, kde jsme se představili a vysvětlovali, co bychom asi tak rádi natáčeli. Jsou to všechno sympatičtí lidé, ale nebudu předstírat, že jsou z našeho nápadu nějak zvlášť nadšeni. Mají práce nad hlavu a (až na výjimky) se nijak nepotřebujou zviditelňovat jinak než tím, co dělají. Probírali jsme nejrůznější varianty, odpovídali na dost otázek a snažili se rozptýlit obavy, že ten film může blbě dopadnout. Vzhledem k tomu, že při každém natáčení se těmito obavami obvykle mučí nejvíc režisér a producent, bylo dost nečekané sledovat, jak se to tentokrát obrátilo a my museli s buldočím optimismem přesvědčovat naše nové přátele, že je i drobná šance, že to dopadne dobře. Zatím jsme beztak ve fázi „rozkoukávání se“, takže jsme to nijak neuzavřeli a uvidíme, jak se rozkoukáme a jaký zanecháme dojem. Na závěr Pepé pustil oba své dokumenty Nebe peklo i Ježíš je normální! a šlo se spát. V noci je tu tma jak v ranci – a ty hvězdy!!! Dobrou noc ;-)

Pokračování najdete přímo na stránkách Radimova blogu: http://www.spacek.info/


autor: Radim Špaček, režisér

fotografie a videa

Reportáž z Abtaku

VIDEO: Podívejte se na reportáž ze stavby hráze v okresu Chuši. více ►


příběhy pomoci

Přehrada Surchab

VIDEO: Podívejte se na reportáž České televize o největším českém projektu v Lógaru. více ►