Iva Šmejkalová byla přes rok členkou českého rekonstrukčního týmu v afghánské provincii Lógar. Na starost měla zemědělství.

Znalosti místních lidí o modernějších postupech pěstování plodin jsou podle ní nulové. „Neuměj používat hnojiva. Mají pocit, že čím víc jich na pole nasypou, tím to bude lepší. Stejné je to s postřiky. Přeženou to s nimi a pak nechápou, proč jsou rostliny spálené,“ říká Šmejkalová pro deník E15.

* E15: Byla jste v Afghánistánu něco málo přes rok. Většina vašich vrstevnic by tam zřejmě na tak dlouho neodjela. Proč jste se k něčemu takovému rozhodla?

Poprvé jsem byla v této zemi před třemi roky a tehdy mě velmi zaujala. Když jsem dostala nabídku od ministerstva zahraničí, přiznám se, že jsem dlouho váhala. Odborně a profesně to ale bylo velmi lákavé.

* E15: Měla jste často obavy o život? Nejsem příliš odvážný člověk. Ze začátku jsem se bála víc, pak si do jisté míry zvyknete. Strach jsem měla hlavně při výjezdech mimo vojenskou základnu, což bylo v průměru dvakrát až třikrát týdně. Obávala jsem se, aby auto nenajelo na minu. Následky výbuchu jsem několikrát viděla a nic pěkného to nebylo. Přesuny jsem proto většinou prospala. Velký stres jsme také zažívali při raketových útocích na základnu.

* E15: To znamená, že ani tam jste se necítila bezpečně?

To bych neřekla. Vojáci se nám sice smáli, ale my civilisté jsme říkali základně ,,doma". Odložil jste si tam helmu, neprůstřelnou vestu, mohl jste se tam chovat normálně. Noci ovšem občas bezpečné nebyly.

* E15: Kolik raketových útoků jste zažila?

Asi patnáct. Člověk spí, najednou ho vzbudí výbuchy, je vyhlášený poplach. Vezmete si pár věcí, v zimě hlavně deku a běžíte do krytu. Tam jste dvě až tři hodiny. Občas se stalo, že raketa vlétla přímo do základny, i když to naštěstí nikdy nebylo tam, kde jsme bydleli. Stresující je slyšet volání lékařů, vidět sanitky.

* E15: Vnímají Afghánci civilní pracovníky příznivěji než vojáky?

Myslím, že ano. Co se týče českých vojáků, jsou k nim přívětivější než k jiným právě proto, že jsou s nimi i civilisté.

* E15: Někteří místní lidé prý vnímají Česko lépe než ostatní země, protože vědí, že jsme také zažili sovětskou okupaci.

U těch vzdělanějších jsme se s tím setkávali.

* E15: Jaký jste měla z méně vzdělaných Afghánců dojem? Že jsou například příliš nedůvěřiví?

Ze začátku je tam vždy bariéra, jsme pro ně cizí a navíc nás doprovázejí vojáci. Spoustu informací si musíte neustále ověřovat. Afghánci často něco slíbí, aby vás nezklamali. Myslí si ale, že to pak nemusejí dodržet.

* E15: Převažuje u nich postoj natažených dlaní čekajících na finanční nebo hmotnou pomoc? Nebo jste cítila i iniciativu a také hrdost na to, co si lidé sami vybudovali?

Setkáte se s oběma postoji. Těch, co čekají, je mnohem více. Na druhé straně platí, že s těmi iniciativními se velmi dobře spolupracuje. Snažili jsme se podporovat právě je. Myslím, že to je hlavní úkol rekonstrukčních týmů.

* E15: Někteří členové českého týmu, kteří se vrátili už na jaře, říkají, že v Afghánistánu je nutné klást důraz na zdravotnictví, školství a zemědělství. Vy jako odbornice na posledně jmenovanou oblast byste zemědělství také dala až na třetí místo?

To je těžké. Zdraví a vzdělání jsou určitě důležité, jídlo ovšem člověk také potřebuje.

* E15: Co v provincii Lógar nejvíc chybí?

Co se týče zdravotnictví, chybí moderní vybavení a odborný personál. Ve školství je to podobné. Český tým postavil několik nových školních budov a snaží se podporovat vzdělávání učitelů. A v zemědělství je to naprosto katastrofální nedostatek znalostí. Běžní Afghánci o modernějších způsobech pěstování plodin nevědí prakticky nic. Neumějí používat hnojiva. Mají pocit, že čím víc jich na pole nasypou, tím to bude lepší. Stejné je to s postřiky. Přeženou to a pak nechápou, proč jsou rostliny spálené. Ani firmy, které s hnojivy a postřiky obchodují, nedokáží svým zákazníkům vysvětlit, jak je mají správně aplikovat. Základní znalosti chybějí i u prodeje a marketingu. Kromě toho je velmi zaostalá mechanizace. Jinak obecně platí, že celý Lógar má velké problémy s nedostatkem vody.

* E15: Jaké plodiny se tam pěstují? Česká oficiální místa říkají, že tradiční afghánská plodina opium to není.

Opium se tam skutečně nepěstuje. Z drog je to v malém množství konopí. Jinak je to podobné jako u nás: pšenice, ovocné stromy, vinná réva a různé druhy zeleniny, jako například květák nebo cibule.

* E15: Učila jste je Afghánce pěstovat?

Nejprve je třeba vytipovat projekt a konzultovat ho s místními orgány. Pak následuje veřejné výběrové řízení, z něhož vzejde afghánská školící firma. Náš tým pořádal jen jedno školení. Osvědčilo se, když Afghánci, kteří mají zahraniční školy, sami učí své méně vzdělané spoluobčany.

* E15: To by si místní lidé nemohli školení zorganizovat sami? Proč potřebují český tým jako prostředníka?

Důvodem je neznalost, nabídka a poptávka nejsou na příliš vysoké úrovni. A samozřejmě nemají peníze, aby si školení zaplatili. Z našeho pohledu není průměrných osmdesát dolarů za osobu nijak závratná suma, pro Afghánce ale ano. U většiny z nich to představuje jejich měsíční příjem.

* E15: Umějí Afghánci plodiny skladovat?

To byl jeden z projektů, na němž jsme se podíleli společně s Američany. Postavili jsme několik velkých sklepů na skladování ovoce a zeleniny. Pak bylo třeba zorganizovat školení, aby lidé pochopili, že prodávat například jablka v době sklizně se nevyplatí, že je výhodnější jít s nimi na trh o dva až tři měsíce později. Když jsme projekt vyhodnotili, ukázalo se, že ti, kteří absolvovali školení, prodávali až o osmdesát procent dráž.

* E15: Plodiny prodávají lidé individuálně?

Je snaha zakládat družstva, na což Afghánci příliš zvyklí nejsou. Docela se daří organizovat výkup mléka, budou se stavět nové budovy s chladicím zařízením. Každé ráno lidé nosí do družstev mléko, nákladní cisterny ho pak odvezou do Kábulu. Družstva také půjčují pěstitelům traktory, které dostávají od Spojených států.

* E15: Co považujete po roce působení v Afghánistánu za nejtěžší?

Určitě jednání s místní provinční vládou. Museli jsme ji přesvědčovat o důležitosti jednotlivých projektů a donutit ji k tomu, aby sama od sebe také něco udělala. Náš tým byl v Afghánistánu jako první, celé jsme to museli roztlačit a rozjet. To znamená komunikovat s místní samosprávou a zahájit desítky rekonstrukčních projektů. Některé jsme i dokončili.

* E15: S běžnými Afghánci tedy český tým příliš nepracoval?

I když jsme preferovali afghánské školicí firmy, také jsme občas přispěli konkrétní pomocí nebo radou. Třeba na jednom z výjezdů jsem narazila na improvizovanou stanovou školu. Stany byly přivázané k topolům napadeným druhem housenky, která je relativně rychle zcela zahubí. Stromy by pak spadly na děti ve stanech. Musela jsem místní lidi přesvědčit, aby topoly pokáceli a stany připevnili k jiným stromům. Co se týče školení nebo stavebních projektů, pravidelně jsme dozorovali jejich průběh. Kromě kontrol jsem poznávala oblast. Sledovala jsem, co se kde pěstuje, hovořila s lidmi. Určitě se tam vyplatí pěstovat ovocné stromy, konkrétně mandloně. V nich vidím budoucnost Lógaru. Můj kolega, který mě vystřídal, pracuje na projektu mandloňových školek.

* E15: ČSSD volá po stažení českých vojáků, a tedy i civilních pracovníků z Afghánistánu. Co si o tom myslíte?

Určitě by to bylo obrovské zklamání pro iniciativní obyvatele Lógaru. I když jsme jim vždy říkali, že tam budeme zhruba pět let, odejít dříve by znamenalo zastavit mnoho projektů. Řada z nich je totiž naplánována na více let. Bezpochyby bychom zklamali i spojence z NATO. A nejde jen o vojáky. Například naši stavební inženýři hodně pomáhají Američanům.

* E15: Jela byste do Afghánistánu znovu?

Na tak dlouhou dobu ne. Mám pocit, že člověk může riskovat jen do určité míry. Nevím, kolik přidělených životů jsem už vyčerpala, a nevím tedy, jestli mi jich zbylo dost ještě na další rok. Za pár let bych se ale do Afghánistánu velmi ráda podívala, abych viděla, co se tam změnilo.

* E15: Pokud český tým zůstane v Lógaru ještě předpokládaných pět let, bude to stačit alespoň na částečnou obnovu oblasti?

To záleží na bezpečnostní situaci. Když se v Afghánistánu uklidní, mohou tam začít působit nevládní organizace. Pak už by tam byl tým zabezpečovaný vojáky zbytečný.

 

Iva Šmejkalová

Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze a v současnosti dokončuje doktorát. Působí v Institutu tropů a subtropů ČZU, který se kromě přípravy odborníků zabývá i vědecko-výzkumnou činností a implementací projektů v méně rozvinutých zemích.