http://www.prt-logar.cz

Češi v afghánské bublině

26.5.2011

Reportérka týdeníku Respekt napsala reportáž z afghánského Lógaru, kde Češi pomáhají s obnovou země.

Nedávná smrt Usámy bin Ládina nám opět připomněla zemi, kde nejhledanější terorista planety kdysi začínal. Zprávy z Afghánistánu v poslední době ustoupily jiným tématům a omezují se na statistiku, kolik v něm zrovna zemřelo Američanů po útoku Tálibánu. Pohled z místa však vypadá jinak. Zejména když daleko na východě, pět tisíc kilometrů vzdušnou čarou a přes tři časová pásma, stojíte v prachu a na rozpáleném slunci a průzorem mhouřících se očí se díváte na českou vlajku.

Afghánistán se probouzí právě ve chvíli, kdy dvaatřicetiletý stavař z Čech Jan Mužík oblékne přes košili neprůstřelnou vestu, nasadí si helmu a jde se zařadit. Na americké vojenské základně Shank v provincii Lógar na jihovýchodě Afghánistánu, kterou společně s Američany obývají Češi a Jordánci, je už téměř rok a jeho pohyby se během té doby zautomatizovaly. Začíná se u velitele výjezdu. Ten určí, který voják dnes bude Janu Mužíkovi dělat ochranku a půjde všude s ním. Pak do řady, počkat si, až zazní jeho jméno, říct „zde!“, potom do obrněného auta, ještě uhnout odstřelovači, když se poutá k vnitřku vozu, zacvaknout pásy a je to. První dnešní cíl: vesnice Dželga, deset kilometrů od základny. Jan, jeden ze členů české rekonstrukční mise v Lógaru, se jede podívat, jak pokračuje stavba mlékárny.

foto Matěj Stránský

Cesta do Dželgy vede po rušné asfaltce, hlavním tahu na Kábul. Mezi konvoji afghánské armády se proplétají oprýskané toyoty místních naložené až po střechu, a jak se blíží správní centrum provincie, přibývá troubení klaksonů. Stotisícová aglomerace Pol-e Alam nabízí klasický asijský výjev – v obchodech podél cest visí rozpůlené krávy, muži se hádají o ceně, stoly protějšího bazaru jsou obtěžkané vším možným, od barevných látek přes sloupy pneumatik až po kanystry s naftou. Ženy spěchající po ulicích jsou zahalené do burek.

A pak přichází ticho. Dželga leží v rovinatém údolí, žije v ní půldruhého tisíce lidí a panuje tu klid. Je dopoledne, muži jsou v práci, většinou právě na základně Shank, děti ve škole. Tady uprostřed sytě zelených polí a mezi hliněnými zdmi, za nimiž mají místní schované svoje příbytky, stojí jedna z fyzických podob české pomoci v Afghánistánu.     

Česko pomáhá s poválečnou rekonstrukcí tajemné země pod Hindúkušem.../foto Matěj Stránský...a s konzervativní islámskou společností od roku 2008./foto Matěj Stránský

„Salam alejkum, pane Džan,“ vítá procesí Islamudín, manažer na stavbě mlékárny. Afghánský tlumočník Abdul se začne smát a něco paštúnsky řekne. „Pardon, Jan,“ opraví se Islamudín. Jan už to ani nezaregistroval, je na to zvyklý. Na černé neprůstřelné vestě mu svítí bíle vyšité křestní jméno a podle zdejších jazykových zvyklostí je pro místní prostě Džan. To už si ale bere stavbyvedoucího stranou a společně obcházejí to, co bude zanedlouho sběrna mléka.

Mlékárna tu má zásadní místo. Lógar je zemědělská provincie, a proto místní vláda určila tuhle oblast jako místo, do nějž se má napřít pomoc od spojenců. Češi mají ve svém týmu několik zemědělských odborníků a nejvíc zkušeností, a tak když si s Američany a Jordánci rozdělovali, co kdo v Lógaru udělá, stavba mlékáren včetně té v Dželze připadla jim. Následně se vypsal konkurz mezi afghánskými firmami a jedna z nich ji teď staví – na place pobíhají jenom Afghánci. Akci platí český státní rozpočet – cena je sto tisíc dolarů – a stavař Jan jezdí dohlížet na postup prací.

„Je to strašně potřebná věc,“ říká pak manažer Islamudín, když ho mladý Čech na chvíli uvolní. „Ve vsi a okolí žije dvě stě rodin, což je okolo 250 krav a nějaké kozy k tomu, a když teď chtějí lidé svoje mléko prodat, musí jít i pět kilometrů do nejbližší sběrny,“ vykládá Islamudín a pokračuje. „A to není dobré, tady nikdy nevíte, kdo vám může zkřížit cestu,“ dodá a významně hodí pohledem na protější kopce. Zatímco totiž Dželga působí idylicky, sedm set metrů vzdušnou čarou odsud Američané už několikátý den bojují. „Takže proto jsou lidi rádi, že mlékárna bude přímo v obci. Mnoha vesničanům tím nabídne poprvé nějaký stálý příjem,“ zdůrazní Islamudín.

Jan Mužík pozoruje spáry v obvodových zdech a pokyvuje hlavou. Cihly jsou vlhké, přesně, jak zněly předchozí instrukce. „Za sebe jsem hotov. Máte tady jinak nějaké problémy?“ Islamudín zavrtí hlavou. „Fajn. Tak si pojďme na sebe vzít mobily, kdyby něco,“ řekne ještě a oba muži vytahují telefony.

Péče o český dar vázne. (Zleva experti P. Burian a K. Greplová nad zanešenou vodní nádrží)/foto Matěj StránskýChceme si to udělat po svém! (Stavař Jan Mužík v debatě s afghánskými dělníky)/foto Matěj Stránský

Kdo má hodinky

Češi přišli do Afghánistánu už v rámci protiteroristické operace NATO po útocích z 11. září. Do mezinárodní akce odstartované na podzim 2001 nastoupily osvědčené speciální jednotky, a když válečnou fázi vystřídala obnova země, Češi zůstali. Dohodou spojenců nám připadl Lógar: malá provincie se 350 tisíci obyvateli sousedící s Kábulem a kdysi bašta bojovníků proti sovětským okupantům. Od roku 2008 tu působí český rekonstrukční tým. Skládá se z dvanácti odborníků – na zemědělství, školství, stavařinu atd. – a necelých tří set vojáků, jejichž hlavním úkolem je chránit členům mise život.

Pod rekonstrukcí se myslí celá škála věcí – od „tvrdých“ staveb přes školení místních novinářek až po pomoc místním úředníkům, jak sestavit rozpočet. Češi v tom nejsou sami, stejně fungují i Američané a Jordánci, s nimiž si dělí péči o region. Státní kasu v Praze stojí lógarská mise ročně 930 milionů korun – 80 spolknou rekonstrukční projekty, zbytek vojsko. A jak to bývá, něco jde hladce, něco drhne.

Na dvoře základny afghánské armády Altamúr lelkuje v parném slunci pár desítek vojáků. Úlevný chládek nabízí jenom rozestavěná budova ambulance, další z českých otisků v Lógaru. Z jejího nitra najednou dolehne ven zvýšený hlas. „Vždyť přesně takhle to tu vypadalo před dvěma týdny!“ Jan uvnitř kroutí hlavou a nejistě přejíždí očima po mokvajících zdech. „Říkají,“ překládá slova dvou afghánských dělníků Abdul, „že to je stavba pro ně a chtějí si ji udělat po svém.“ „Je to stavba pro ně, jasně. Jenže zaprvé už měla stát a za druhé, takhle by jim ale taky mohla spadnout na hlavu!“ ulevuje si stavař. O několik metrů níž se situace opakuje. Ani s armádní kantýnou se od poslední cesty moc nehnulo, před staveništěm stojí tři dělníci a nudí se, na otázku, kde je stavbyvedoucí, následuje trojí pokrčení ramen. „Zavolám vašemu manažerovi do Kábulu, tohle se musí vyřešit,“ komentuje to spíš pro sebe Jan Mužík.

Lógar je zemědělská provincie, zděná kostra v Dželze se jednoho dne změní v mlékárnu./foto Matěj Stránský Kromě ochrany civilních expertů cvičí česká armáda v Lógaru afghánské policisty./foto Matěj Stránský

Afghánské rčení praví: „Vy máte hodinky, my máme čas.“ A v téhle realitě se Češi musí pohybovat. Z jejich zkušeností vyplývá, že zatímco na začátku nechybí nadšení, koncovka a následná péče –  třeba o vodní nádrž, jejíž stavbu Češi zaplatili – jsou horší. Proto pokud členové mise nejsou v terénu, fungují jako docela vytížené „spojovatelky“ – urgují, vysvětlují, mluví s dodavateli, propojují vedení provincie s úředníky v jednotlivých okrscích, kde pod českou taktovkou něco vzniká. Není to vždycky sprint i proto, že síť provinčních vlád a samospráv je relativně nová a systém se stále usazuje.

 Bezpečnost v Lógaru budou mít jednoho dne na starosti jen afghánští vojáci.../foto Matěj Stránský...zatím jim asistují a trénují je americké jednotky na základně Shank./foto Matěj Stránský

Práci jim komplikují i jejich vlastní pravidla. Jan Mužík a další se nemohou jen tak sebrat a odjet na schůzku mimo základnu. Cestě každého z dvanácti Čechů předchází důkladné plánování a mapování trasy kvůli vratké bezpečnosti. Vyjíždí se navíc nejméně ve čtyřech armádních autech s třicítkou vojáků, a tak přeskládání sil z hodiny na hodinu není možné, pokud je v terénu víc lidí.

A pak, opět kvůli rizikům – aby se spojenecká auta neocitla jak na střelnici – Češi nesmí sdělovat, kdy kam přesně dorazí. Kontrola projektu je tak svým způsobem přepadovka. Má to svoje výhody, protože se tím zabrání potěmkiádám. Pokud ale zrovna na místě není člověk, s nímž by šla věc řešit, čas se protahuje a protahuje.

Dolary pro Tálibán

To, co ovlivňuje českou snahu v Lógaru nejvíc, je ale stále riziko útoku. Množství střetů v Afghánistánu stoupá, protože je tu víc amerických vojáků než v předchozích letech – počet dosahuje sta tisíc – a pohybují se po zemi. K útokům povstalců na jednotky spojeneckých armád dochází víceméně po celém Afghánistánu a Lógar není výjimkou. Ve srovnání s ostatními provinciemi ale platí za tu relativně klidnější. Slovo relativně je však namístě.

„Ustupte!“ Ruka českého vojáka dopadá na rameno a strhává tělo trochu dozadu, až se jen tak tak udržuje balanc v těžkotonážní neprůstřelné vestě. Nález modrého válečku s bílým víkem, který trčí ze ztvrdlé půdy, jitří pozornost patroly. Přivolává se pyrotechnik. „Jenom rozbuška, náplň už tam není. Můžeme jít dál.“ Jsme na úpatí hřebene nad údolím Chuši, 20 kilometrů severně od základny Shank. Čeští vojáci dostali za úkol vyčistit prostor od min, protože se tady bude stavět a provoz roste. Několikahodinové procházení terénu přinese „úlovek“ – na odpálení nevybuchlých náloží dojde celkem desetkrát.

Jak stoupá k nebi dým, zastře stádo oslů na protějším kopci. Kousek vedle stojí tři stany a okolo pobíhají děti. Kdyby den předtím seběhly dolů do údolí, našly by klidnou vesnici podél řeky, kde by se mohly přidat ke svým vrstevníkům a zvědavě sledovat, jak se český zemědělský expert Pavel Burian sklání a obklopen pokyvujícími muži kreslí klackem do hlíny půdorys toho, co místním Češi nabízejí.

Před rokem sem přitom nemohli. V okolních kopcích se usadili povstalci, podél hlavní silnice vedoucí k menší americké základně položili nálože a prostor Chuši otevřela až úspěšná operace amerických a afghánských vojáků. Momentálně kvůli rizikům útoku nemohou Češi jezdit do jižních částí Lógaru. 

Bezpečnost v Afghánistánu je zkrátka proměnlivá. U frekventované silnice do Pol-e Alamu, po níž bez problémů projede kolona českých vozidel, o dva dny později někdo nastraží nálož, která zabije afghánského vojáka sesedajícího z auta. A jestliže dvě výpravy rekonstrukčního týmu na sever Lógaru proběhnou hladce, potřetí jim nad hlavami létají granáty. Do velké míry jde o rozšiřování bezpečnosti v závěsu s vytlačováním povstalců, s vytvářením takzvaných bezpečnostních bublin. Ale i tam, kde se už nestřílí, není úplné závětří. 

„Čaj?“ Saíd Wahidulláh sedí na koberci a hostí návštěvu podle tradičních pravidel. Je stařešinou, místní autoritou v Dželze, a proto se sluší, že než dostávají afghánští kluci šanci doprovodit českou skupinu s voláním „Čik-Čik“ („Čech-Čech“) z obce, kroky hostů vedou do jeho domu.

Saíd Wahidulláh strávil většinu života se zbraní v ruce a tak vypráví, jak bojoval nejdříve proti Sovětům a poté po boku Američanů proti Tálibánu. „Bojovat budu ale vlastně i teď – ekonomicky!“ zažertuje v narážce na to, že jako stařešina Dželgy bude dohlížet, aby se v budoucnu Čechy financované mlékárně dařilo. Dželga je podle něj mírumilovná vesnice, a když místní pochopili, že se tu nebude stavět žádný armádní objekt, vzali stavbu za svou. „Ale pak musela ta firma, co mlékárnu staví, dát dva tisíce dolarů Tálibánu,“ dořekne.

Dva tisíce dolarů pro Tálibán? Češi v místnosti zpozorní. „Jo, jo, bylo to tak před dvěma měsíci, už si to přesně nepamatuju,“ říká stařešina po výzvě, aby sdělil víc. „Zavolal mi bývalý stavbyvedoucí, že dostal noční dopis od Tálibánu, že buď dá 2000 dolarů, nebo stavba lehne popelem, protože ji platí bezvěrci. Dostal strach a prý ty peníze někomu dal.“

Mejdan v nealko baru

Pro český tým to je nová informace a podle šéfa civilní mise Petra Svačiny první setkání s tím, že by měl někdo vyplatit Tálibán kvůli českému projektu. Je ale dost možné, že to nebylo setkání poslední. K výhrůžkám, které mají nejčastěji podobu dopisu zasunutého v noci pod dveře, ničení staveb nebo útokům na dělníky dochází poměrně často – i takhle Tálibán a jeho stoupenci bojují proti otisku Západu v zemi. Češi musí Wahidulláhova slova ověřit, a pokud se ukáže, že to byla pravda, kontaktovat afghánské bezpečnostní složky.

Zpátky na základně Shank se Kristýna Greplová, další členka civilní mise a její mediální expertka, spolu se zemědělcem Pavlem Burianem nejdřív uvolněně baví nad afghánským rčením s hodinkami a pak se vrací k zážitkům právě končícího dne.

„Jasně, že je někdy frustrující, když jdou projekty pomalu nebo se člověk dozví o výhrůžkách Tálibánu,“ začíná šestadvacetiletá Kristýna, „jenže pak stačí se na celou věc podívat jinak.“ Kristýna vypráví, jak nedávno se stavebním inženýrem objížděli několik mostů, které Češi postavili přes řeku Lógar. Mosty spojily vedlejší silnice s hlavním tahem na Kábul a lidem, kteří míří do metropole nebo dál do nitra provincie, ušetřily dvacetikilometrovou objížďku k nejbližšímu přemostění po hrbolatých prašných stezkách. „Po těch mostech dnes jezdí stovky aut denně a kolem bočních silnic začali Afghánci čile obchodovat, postavili si tam stánky se zbožím. Když tohle vidím, nepochybuju, že naše práce tady má smysl,“ říká Kristýna a kolega Pavel dodává, že dokáže být i „návyková“.

Víra ve smysl zdejšího pobývání je tu možná důležitější než kdekoli jinde. Život na Shanku, „doma“, jak říkají zdejší Češi, je docela tvrdý, ačkoli tahle základna patří k těm příjemnějším – tři posilovny, dvakrát týdně večery salsy, promítací sál – a také bezpečnějším. Přesto i tady se stává, že se Češi stejně jako Američané a Jordánci, celkově pět tisíc lidí, musí okamžitě přesunout do betonových krytů, protože na základnu pálí minomety nebo míří rakety z území za jejím perimetrem. Teď je v zásadě  klid, ale loni touto dobou docházelo k útokům ob týden. Raketa provrtala díru i do jedné z chatek, kde bydlí Češi, dodnes je z boku patrné rychlé vyspravení stěny. Nikomu se ale nic nestalo, díky systému včasného varování dochází k obětem jen výjimečně.

A pak, ačkoli základna Shank má sedmnáct kilometrů po obvodu, těžiště života Čechů se odehrává na několika stech metrech čtverečních. Ráno z jednoduché dřevotřískové chaty, kde bydlí po dvou a více lidech, ujít pár kroků kolem krytů, pak výjezd nebo kancelář, což je na vlas stejná dřevotřísková chata, a večer se, zase kolem krytů, vrátit do té své. Ze základny jen tak vyjít ven nikdo nesmí. Jediné povyražení oproti pracovní době tak představují zmíněné taneční večery, kde se mužští a ženští členové armády zase na chvíli promění v muže a ženy, nebo kavárna na základně – ovšem jen s nealko nápoji.

„Právě ta neměnnost kulis – kryty, pytle s pískem – bez ohledu na to, co je za den, jaká je hodina a jestli sedíte v kanceláři nebo máte volno, začne tady časem člověka dobíhat,“ říká Kristýna. Každý se s tím snaží popasovat po svém. Ona sama se chodí odreagovat pozorováním vrtulníků na americké části základny nebo jde do posilovny, rozjede běžící pás, do uší si pustí nahlas hudbu a „vypne“.

Dobrý model

Rekonstrukční tým v Lógaru má mandát od českého kabinetu a sněmovny do konce roku 2012. Tehdy by měla provinční vláda Lógaru podle dosavadního plánu začít přebírat správu území do svých rukou – jinak řečeno, stavět mosty nebo školit veterináře by měla postupně sama. Přesná podoba české přítomnosti po roce 2012 tak bude muset být teprve napsána.

Češi se zkušeností z místa soudí, že by jejich země měla v Lógaru zůstat, aby se nevytratila investovaná energie, a podpora by měla směřovat hlavně správcům provincie, politikům a úředníkům. „Jak to máme nastavené nyní – stavíme i školíme úředníky –, je vyhovující model, odpovídá českým možnostem a potřebám Afghánců. Musíme jen stále víc vtahovat místní vládu do dění v provincii,“ míní Kristýna Greplová. Kolega Pavel Burian k tomu dodává: „Teď ještě děláme většinu věcí my,“ říká, „ale jednou nastane okamžik, kdy budou svoje představy, jak dál s Lógarem, vysvětlovat, obhajovat a především naplňovat sami Afghánci. Zkrátka jednou budou muset mít kromě času i hodinky.“

Zatím se mohou spoléhat na západní spojence, že jim, obrazně i doslova, kryjí záda. A takhle to bude ještě minimálně do roku 2014. Tehdy se mají podle plánu ze země začít stahovat americké jednotky.

Autor: Kateřina Šafaříková, týdeník Respekt
Foto: Matěj Stránský, týdeník Respekt

 

Je to lepší, než jsem čekal, říká o Lógaru velitel amerických jednotek Bruce Antonia
Rozhovor s velitelem Task Force Patriot, jednotek 4. Bojové brigády 10. horské divize, které působí v Lógaru i v sousední provincii Wardak.

Je dnes v Lógaru bezpečno?

Sever a střed province okolo správního centra Pol-e Alam a základny Shank jsou velmi bezpečná místa, jižní části už méně. V souhrnu patří Lógar mezi relativně bezpečnější oblasti.

Je to dáno naší silnou přítomností tady – mám pod sebou čtyři tisíce mužů v Lógaru a sousedním Vardaku – a tím, že v rozšiřování zón bezpečnosti postupují naše jednotky společně s afghánskou armádou od Kábulu dál do země. A z Pol-e Alamu je to do Kábulu kousek.

Vítězíte?

Rozhodně rozšiřujeme prostor bezpečí, pokud tímhle myslíte vítězit.

Kolik mužů teď bojuje v terénu?

Tři čtvrtiny mých lidí jsou denně venku. Na patrolách anebo v bojových operacích. Nedokážu přesně určit počet těch druhých, protože patrola se může změnit v boj. 

A kolik vojáků umírá?

V průměru méně než jeden muž týdně. Dáváme velký důraz na bezpečnostní krytí patrol, podporu ze vzduchu, když se naše jednotka dostane pod palbu. Jsem ve funkci od listopadu 2010 a od té doby jsem asistoval u sedmnácti pohřbů.

Co přesně víte o povstalcích v Lógaru? Jsou to tálibáni, nebo někdo jiný?

Jsou tu dvě skupiny. Tálibáni, členové Hakkáního teroristické sítě, Hekmátjarovi stoupenci a další, které žene ideologie. A pak jsou tu lidé, kteří zabíjejí pro peníze. Většina našich střetů se odehrává primárně s těmi prvními, kteří uplácejí chudé, nevzdělané vesničany, aby zabíjeli Američany a afghánské vojáky. Těch druhých, kteří jsou upláceni, je samozřejmě víc.

Kolik radikálů dnes v Lógaru operuje?

Přesné číslo neexistuje, protože se přesouvají mezi provinciemi a nemají napsáno na čele, že jsou teroristé. Na základě našich zpravodajských informací lze nicméně říct, že se bavíme o stovkách.

Máte informace o tom, že vašimi muži vycvičení afghánští vojáci mění převlek a přidávají se k tálibánům?

Máme. Naše kontakty ve vesnicích a zpravodajci to potvrzují. Ale – jde o jednotlivce. Nedá se mluvit ani o desítkách a už vůbec ne o nějakém trendu. Jsem optimista, k těmhle cíleným infiltracím povstalci dochází mnohem méně, než jsem čekal.

Prezident Karzáí před rokem vyhlásil usmíření s těmi tálibány, kteří složí zbraně a budou respektovat nový režim. Funguje to podle vašich zkušeností v Lógaru?

Toto je čistě afghánský proces, my ho nemůžeme nijak ovlivnit. Nicméně je to horká věc a my o ní s vládou v Pol-e Alamu komunikujeme. Upozorňujeme na lidi z nějaké obce, o nichž víme, že je Tálibán nedávno kontaktoval a koupil si je. Tihle lidé se dají zachránit, pokud se jim nabídne nějaká perspektiva – práce, vstupní důvěra. Už ale není v našich silách sledovat, jestli jim nějaká forma integrace byla skutečně nabídnuta. 

Autor: Kateřina Šafaříková, týdeník Respekt

fotografie a videa

Reportáž z Abtaku

VIDEO: Podívejte se na reportáž ze stavby hráze v okresu Chuši. více ►


příběhy pomoci

Přehrada Surchab

VIDEO: Podívejte se na reportáž České televize o největším českém projektu v Lógaru. více ►