Reportáž z Azry

9.8.2009

Dva mohutné vrtulníky Chinook ani nepřistávají, jen se dotýkají země. Z útrob vybíhají vždy dvě řady mužů, kteří okamžitě tvoří rojnici. Čeští vojáci a civilní odborníci právě přistáli v Azře, nejodlehlejší části afghánské provincie Lógar, již mají na starosti. Vyrážejí do akce.

Vrtule dosedajících chinooků vytvářejí působivou podívanou. V chladném nočním vzduchu vypadají jako dva zářící kotouče. Po chvíli však rachot umlká a v údolí zní jen šum bystré horské řeky. Pryč je i vzdušná podpora, helikoptéry Apache s termovizí. Ze tmy se jen občas ozývá šepot z vysílaček: „Charlie jedna, tady Bravo dvacet, blížíme se k vám z deváté hodiny.“ To jak se vojáci svolávají a vytvářejí obranný perimetr.

Ještě než přistály vrtulníky s civilními odborníky českého provinčního rekonstrukčního týmu (PRT), už byla na místě první skupina vojáků, jistila okolí, aby na ostatní nečekalo žádné nepříjemné překvapení. „Máme noční vidění, podrobně známe mapy, máme plán a víme, do čeho jdeme. Jenže plán nemusí vždycky vyjít, ze satelitních snímků prostě všechno nezjistíte,“ vysvětluje opatrnost velitel patroly nadporučík Jiří Pazděra.

S nádechem marihuany

Nad výsadkem bdí ještě odstřelovači, kteří pročesávají speciálními dalekohledy úbočí kopců a zjišťují, jestli přílet helikoptér nevyvolal nežádoucí pozornost povstalců. Minuty se vlečou jako hodiny a civilní experti z PRT se snaží ve tmě najít nějaké rovnější místo, kde by do východu slunce složili hlavu.

„Tady je hrozně cítit marihuana. Vesničani tu někde musejí mít pole,“ šeptá zástupce vedoucí civilní části PRT Jan Pejřil. I ostatní cítí charakteristickou vůni „trávy“, ale soustřeďují se na hledání místa ke spaní, kde nejsou větší kameny. Postel vpravdě spartánská: pokrývka z ocelových plátů neprůstřelné vesty, za polštář poslouží kevlarová přilba. Nakonec to ale tak špatné není.

Za svítání už více než sedmdesátičlenná jednotka pochoduje k nejbližší vesnici. Měkké sluneční paprsky dopadají na zelená pole, nad nimiž se kroutí stužka kouře. Budovy vypadají úplně jinak než na vysušených pláních. Nejsou to uzavřené hrady, které cizinci už z dálky říkají, že ho tu nikdo nechce. Vyřezávaná zábradlí u verand působí mnohem přívětivěji než hnědé zdi hliněných opevnění domů v nížinách. I zelená krajina je oproti vyprahlým pláním rajskou zahradou.

Mezi domy se může vydat jen malá skupinka civilistů s několika vojáky. Zbytek Čechů se rozmístil před vsí a z kopce si udržují přehled odstřelovači. Uniformy a zbraně okamžitě přitahují pozornost místních, blíží se pomalu a rozvážně. Začíná oťukávání. První kontakt.

Po zdvořilém představení přichází nepříjemnost. Za vesničany hovoří mulláh Fazal Rahman. „Proč přilétáte v noci v mnoha vrtulnících?“ ptá se. „Děti se bojí a my nemůžeme spát. Rádi vás přivítáme ve dne.“

Civilní odborníci se omlouvají a vysvětlují přílet pod rouškou tmy bezpečností. Pak už se ale dávají do práce. Ptají se, co by lidé v údolí Azra potřebovali. „Jak vysoko tu sahá na jaře voda? Jak to vypadá, když tají sněhy? Potřebujete někde postavit most?“ sází otázky stavební inženýr Bořek Křivánek. Ten má na starosti stavbu protipovodňových zdí nebo právě mostů, jež místní opravdu potřebují. Široko daleko se totiž žádné, které by stály za řeč, přes vodu neklenou. Pokud se říčka rozvodní, je s brody konec a lidé se na druhou stranu údolí třeba s traktorem nedostanou.

Táta byl mudžáhid

Hlavní problém tu ale mají se školou, kterou před dvanácti lety ještě za své vlády postavil Taliban. Pomalu, ale jistě jí pohřbívá sesouvající se kopec. Malí Paštunové se proto musejí učit ve stanech. Budova praská a není bezpečná. „Tenhle sesuv bychom potřebovali zastavit. Mohli byste s tím něco udělat?“ ptá se Čechů ředitel Šaesta Güll. Pak provází hosty z PRT všemi místnostmi. V učebnách zejících prázdnotou se povalují staré sešity a zařízení už dávno stojí venku ve stanech, které slouží jako provizorní třídy. Jedinou vybavenou místnost používá Güll a jeho osm kolegů jako sborovnu.

Mezitím se po skupinkách scházejí žáci. Chlapci na sebe pokřikují a šikují se do dvojstupů, aby mohlo začít vyučování. Před jeho začátkem ještě tři z nich recitují verše koránu. Nakonec všichni hromovým sborem zvolají „Alláh akbar“ a rozejdou se do stanů.

Předměty mají stejné jako všude jinde. Dějepis, zeměpis, matematika, fyzika, chemie a jazyky - tady pašto, dárí a také angličtina. V jedné třídě se tísní až šedesát žáků, kteří se dělí o knihy. „Od organizace CARE jsme dostali nějaké učebnice, ale jednu používá osm chlapců. To je příliš. Potřebujeme tu všechno,“ říká Güll.

Šestnáctiletého Anifalláha baví hlavně zeměpis a historie. O dějinách své země toho ale moc netuší. Vybavuje si hlavně, co mu otec vyprávěl o boji proti sovětské okupaci. „Naši tátové byli mudžáhidové. Bojovali proti cizím vojákům a vyhnali je,“ hlásí hrdě. „Naštěstí už dneska není potřeba nikoho vyhánět,“ dodává opatrně. Téměř 65 tisíc vojáků mise ISAF - k 23. červenci 2009 - mu zřejmě nevadí.

V politice už má jasno. „Mám rád Karzáího (afghánský prezident, pozn. red). Kdybych v těchhle volbách už mohl hlasovat, tak jsem pro něj. Ale mám rád i Taliban. Nejlepší by bylo, kdyby se nějak dohodli,“ myslí si. „Taliban nebyl tak špatný. Staral se o islám, který byl dřív silnější.“

Jako v bibli

Na druhé straně řeky se pod kamenitými kopci zelená šachovnice políček. Přejít se dá po jediném kmeni, pod nímž se žene zpěněný proud. Civilní odborníci však chtějí obhlédnout malou elektrárnu. Spolu s dalšími dvěma v údolí ji vlastní mulláh Rahman. Devět let staré primitivní zařízení zásobuje elektřinou celou vesnici. O elektroměrech tu nikdo neslyšel, takže si Rahman účtuje za žárovky: jedna stojí měsíčně třicet pákistánských rupií (zhruba 7 Kč). V afgháních, oficiální měně Afghánistánu, se v Azře moc často nepočítá. Do sousedního Pákistánu je to přes hranice jen kousek, ale do hlavního města provincie Lógar to trvá po zemi devět hodin, a to ještě když se na cestě nic nepřihodí.

Nedaleko elektrárny stojí malý vodní mlýn. Uvnitř to vypadá jako v biblických dobách. I systém je jednoduchý a starý jako Ježíš Kristus. Opracovaný kámen, dřevo a kus provazu, nic víc není třeba. Mlynář spíše než za peníze mele za naturálie. Z každých čtrnácti kilogramů mouky si vezme jeden kilogram.

Američany tu nechceme

Cestou do okresního centra Azra se z jednoho domu vynoří dobře oblečený mladík. Jako by do odlehlých hor ani nepatřil. „Studoval jsem v Indii a nedávno jsem se vrátil,“ vysvětluje devatenáctiletý Muhammad Ulla dobrou angličtinou. Na procházející vojáky se dívá s neskrývanou nevolí.

„My u nás žádnou armádu nepotřebujeme. Taliban tady není, zato je tu klid. Situace je stabilní, takže klidně můžete jít jinam, kde je nebezpečno,“ říká mladík. Když mu ale civilisté vysvětlí, že tu nejsou kvůli boji, ale rekonstrukci, začne vyjmenovávat, co by v údolí potřebovali. „Mohli byste spravit vysílač, abychom tu měli signál pro mobilní telefony. Také cesty jsou tu špatné a musejí se opravit a vyasfaltovat.“

Pejřil ho však musí zklamat. Češi na nákladnou opravu silnic nemají. Soustředí se na menší projekty, do nichž zapojují afghánské firmy. Infrastrukturu opravují Američané, aby se dalo lépe dostat do odlehlých okresů. A také proto, že povstalci do asfaltu jen těžko zakopou výbušniny (IED, improvizované výbušné nástrahy). „Ale my tady Američany nechceme. S nimi sem přijde i Taliban, šaría a násilí,“ namítá Ulla. Vojáci už ale naléhají, abychom postupovali dál. Na špatně bránitelném místě se nemůžeme zdržovat dlouho. Z kteréhokoli domu může přiletět kulka nebo raketa. Odpočineme si až v Azře.

Po celodenním pochodu malý kontingent PRT Lógar dorazil na okresní policejní stanici, komplex budov obehnaných vysokou zdí. Civilisté i vojáci s chutí svlékají neprůstřelné vesty, odkládají zbraně a těžké batohy; někteří vojáci na sobě nesou až 60 kg. Mají za sebou náročný „area assessment“, tedy jakýsi průzkum a odhad možných projektů v tomto koutě provincie. Civilní odborníci vyšplhali k nefunkčnímu vysílači, zhodnotili stav čtyř škol, vyhlédli místo pro policejní checkpoint a prošli několik vodních elektráren. Všichni se chtějí hlavně v klidu najíst.

Jenže za pár chvil přicházejí afghánští policisté s prosbou. „Potřebovali bychom pomoct. Asi dvacet kilometrů odtud postavilo zhruba čtyřicet talibů na silnici zátaras a vybírají mýtné. Chceme je vyhnat,“ žádá jejich velitel.

Češi však nemají mandát na útočné operace a zůstávají na místě. Někteří vojáci alespoň jako gesto pomoci (a také pro jistotu) obsadili pozice za pytli s pískem. Odstřelovači mezitím vyšplhali na kopec nad stanicí.

S Talibanem v zádech

Policejní velitel však za chvíli hlásil nové informace. Talibanci se prý dali do pohybu a blíží se. Dorazí, než nás vyzvednou vrtulníky? Bude se bojovat? Dostaneme rychlou leteckou podporu? Podobné otázky se všem honí hlavou. „Rusové přišli na to, že při boji s výše usazeným nepřítelem musí mít jednotka šestinásobnou převahu. My jsme tu v nevýhodě. Oni na nás můžou střílet z tamtěch kopců a my na ně pořádně nedosáhneme,“ namířil bezpečnostní civilní expert PRT pesimisticky prst na hory na protější straně údolí.

„V náš prospěch hovoří vybavení, znalosti a máme dělostřeleckého a leteckého návodčího (voják, jenž sdělí souřadnice pro bombardování, pozn. red.), kdyby se něco dělo. Pokud by na nás zaútočili, dostaneme prioritu pro leteckou podporu,“ oponuje velitel patroly. Nad Afghánistánem neustále křižují americké stíhačky, a jakmile se dostanou spojenecké jednotky do problémů, okamžitě letí napadeným vojákům na pomoc.

Všechno nakonec řeší zpráva ze základny: vrtulníky jsou na cestě. Zbývá už jen přesun do vyschlého řečiště, kde přistanou. Vojáci si nasazují přístroje pro noční vidění a řadí se do dvojstupů. Civilisté toho ve tmě moc nevidí, takže se v rychle houstnoucím šeru musejí držet vojáka před sebou.

Ještě označit infračerveným světlem přistávací plochy, přečkat půlhodinový let a už se všichni mohou těšit na teplou kávu na základně. Jenže něco je špatně. Před chinooky neletí obvyklí strážní andělé, vrtulníky Apache. Oba velké stroje nakonec přistávají a všichni Češi míří „domů“. Let rozhodně není klidný. Vzdušné proudy cloumají těžce naloženým strojem a zdá se, že chinook každou chvilku skončí rozbitý v plamenech na úbočí některého ze strmých velikánů.

Po překonání horského pásma ale vítr utichá a všichni v pořádku vystupují z helikoptér. Přesto se nemohou zbavit podivného pocitu. Náhle je všechno jasné. Vlajky na půl žerdi znamenají jediné. Někdo ze základny se už domů k rodině nevrátí.

Americký konvoj najel před pár hodinami na padesát kilogramů trhaviny. Čtyři mrtví. V Česku si člověk řekne, že to se ve válce stává. Další čtyři Američané do statistky padlých ve válce proti terorismu. Na základně však jejich smrt působí jinak. Zasáhne jako rána pěstí do žaludku. Vrátil se z patroly Joe, co tak rád probírá politiku? Je ve svém stanu Henry z Alabamy, jenž se má za pár měsíců stát otcem? Smrt je v Afghánistánu pořád ještě hodně blízko.

Provinční rekonstrukční tým Lógar, který mají na starosti Češi, tvoří součást mezinárodních vojenských sil v Afgánistánu ISAF. Tým byl založen v březnu 2008 jako 26. PRT v zemi. Operuje z americké základny Shank poblíž hlavního města provincie Lógar, Pul-i-Alam. Působí na území o rozloze 3800 km2. V současné době tu mají Češi osm civilních odborníků a 275 mužů a žen 3. kontingentu Armády ČR (především vojáků 4. brigády rychlého nasazení).

Každý PRT je složen z vojenské a civilní složky, které mají vlastní strukturu.

Menší civilní část vybírá a plánuje projekty, na něž pak rozděluje peníze. Vojenská část se stará o bezpečnost členů týmu, dopravu, komunikaci s koaličními jednotkami a plnění úkolů pro misi ISAF.

Pro PRT je klíčová právě civilní složka, která udržuje kontakt s místním obyvatelstvem a úřady. Při současné bezpečnostní situaci v Afghánistánu je ovšem fungování PRT možné jen díky armádě. Přesto občas dochází ke konfliktům mezi civilisty a vojenským velením. Civilisté na jedné straně chtějí co nejvíce pomáhat v terénu a vojáci na straně druhé musejí reálně zhodnotit bezpečnostní rizika. Výjezdy mimo základnu musí vždy povolit armáda.

Co český PRT dělá

Boj proti chudobě Afghánistán bojuje se 40% nezaměstnaností. Více než polovina obyvatelstva žije pod hranicí chudoby, za méně než dolar na den. Téměř tisíc lidí z Lógaru si prací na projektech českého PRT vydělá minimálně čtyři dolary denně.

Podpora vzdělávání Téměř 12 tisíc dětí bude v roce 2009 chodit do škol postavených nebo opravených českým PRT. Češi stavějí i dvě dívčí školy v Koši, kde se malé Afghánky učily v mešitě a jednom soukromém domě.

Zlepšování zdravotní péče Češi dodali společně s afghánskou neziskovou organizací sedm sanitek, které dovezou nemocné i z hůře přístupných oblastí. Češi také postavili dvě nové lůžkové budovy v okresních nemocnicích, do té doby museli pacienti polehávat po stanech či chodbách.

Podpora zemědělství Stovky členů zemědělských družstev využívají díky Čechům solární sušárny či nerezové konve na mléko. Afghánci tak splní hygienické normy a mohou prodávat mléko s vyšším ziskem. Tým také opravuje jedinou funkční přehradu provincie.

Další projekty českého PRT Odborníci z PRT pomáhají s výcvikem místní policie a armády. Aktuálně je připravují na zvládnutí prezidentských voleb, které se uskuteční 20. srpna. PRT postavil několik kontrolních stanovišš, která kontrolují strategicky důležité silnice v provincii.

Filip Snášel, Afghánistán

Článek vyšel 2.8.2009 v časopisu Týden